Přestávka v práci na jídlo a oddech

Přestávka v práci na jídlo a oddech znamená krátkodobé volno zaměstnance poskytované během směny určené k odpočinku, stravování i k výkonu fyziologických potřeb.

Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci v trvání nejméně 30 minut. Mladistvým zaměstnancům (tedy zaměstnancům do 18 let věku) musí zaměstnavatel poskytnout přestávku dříve, a to nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Přestávku je možné poskytnout kdykoliv během směny, nikoliv však na jejím počátku nebo konci.

Přestávka nemusí být stanovena vcelku v celkovém rozsahu 30 minut, přestávek může být i několik v kratším trvání, avšak nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce musí poskytnuté přestávky dohromady činit alespoň 30 minut. Pokud je přestávka v práci rozdělena do několika částí, musí alespoň jedna z těchto částí trvat nejméně 15 minut. Délka přestávky nebo jejich počet nad minimální, zákonem danou délku, omezen není.

Přestávky se do pracovní doby zaměstnanců nezapočítávají. Po dobu jejich čerpání nepřísluší zaměstnanci proto mzda (plat). Záleží výhradně a jen na zaměstnanci, jak přestávku využije, zaměstnanec nemusí pracovat a nemusí ani setrvat na svém pracovišti. V tomto směru je velmi zajímavý judikát až Ústavního soudu (až, protože nižší soudy toto nedokázali správně rozhodnout). Jedná se o judikát sp. zn. II. ÚS 1854/20 ze dne 18. 10. 2021.

O co šlo?

Zaměstnavatel poskytoval (neplacenou) přestávku v práci na jídlo a oddech, ale současně po zaměstnanci chtěl, aby byl během jejího trvání připraven k výkonu práce (pohotovost) a v případě nutnosti práci i provedl do 3 minut. Otázka je tedy jasná: „Má za daných okolností zmíněná přestávka skutečně povahu doby odpočinku, za kterou nepřísluší zaměstnanci mzda, nebo by měla být posouzena jako pracovní doba a zaměstnanec by měl tedy za tuto dobu pobírat mzdu/plat?“

Výsledek se dá koncentrovat do následujícího:

Měl-li zaměstnanec povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do 3 minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak dle Ústavního soudu vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. Pokud by totiž přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou zaměstnanci nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti. Přitom je zcela bez významu, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl zaměstnanec někdy během přestávky „odvolán” k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod spravedlivou odměnu, je už jeho pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný.

Důležité tedy je to, aby zaměstnavatel vždy přesně rozlišoval práce, které mohou být přerušeny, anebo které vyžadují stálou součinnost, a podle toho by měl zaměstnavatel postupovat. Pokud po dobu přestávky od zaměstnanců žádnou činnost nevyžaduje, poskytne přestávku na jídlo a oddech. Pokud práce vykonávaná zaměstnancem vyžaduje stálý výkon nebo je možný nárazový výkon může zaměstnavatel zaměstnancům poskytnout buď přiměřenou dobu na jídlo a oddech, která se započítává do pracovní doby a přísluší za ni mzda nebo plat, nebo tuto dobu označí za pracovní pohotovost (není vyloučeno, aby tuto část pracovní doby jinak odměňoval), ale i tato pracovní pohotovost na pracovišti je vždy pracovní dobou.

 

Na závěr jeden z typických dotazů a odpověď na něj.

Dotaz:

Někteří naši zaměstnanci mají pracovní dobu přesně 6 hodin (7.00 - 13.00 hod.) Všem zaměstnancům poskytujeme přestávku po 6 hodinách. Otázka zní, musí i tito pracovníci čerpat přestávku na jídlo a oddech?

Odpověď:

Zákoník práce stanoví v § 88 odst. 1 zaměstnavateli povinnost poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut a pokud se jedná o mladistvého zaměstnance, musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Výše uvedená hranice je maximální.

Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud zaměstnanci pracují přesně 6 hodin, není zaměstnavatel povinen jim přestávku na jídlo a oddech poskytnout. Ostatně by to bylo jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance kontraproduktivní, pokud by z šestihodinové pracovní doby zaměstnanec pracoval pouze pět a půl hodiny!

Poznámka: výše uvedená pravidla se týkají zaměstnanců v pracovních poměrech a nesouvisí se zaměstnanci, jež jsou odměňování na základě dohod mimo pracovní poměr. To vychází ze skutečnosti, že § 78 až 100 Zákoníku práce obsahují úpravu pracovní doby a doby odpočinku a tato úprava se vztahuje na všechny zaměstnavatele, kteří zaměstnávají zaměstnance v pracovním poměru. Úprava obsažená v § 78 až 100 ZP se nevztahuje na výkon práce, který je konán na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a to podle výslovného ustanovení § 77 odst. 2 písm. d) Zákoníku práce. Ustanovení o pracovní době a době odpočinku se při výkonu práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nepoužije s jedinou výjimkou, a to, že výkon práce ani u těchto dohod nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.

V případě dotazů nás neváhejte kontaktovat na adrese: mzdyapp@tcc.cz.