Věnujeme tento příspěvek po přestávkách na jídlo a odpočinek a po přestávkách mezi směnami poslední zrádné problematice, a to přestávkám v týdnu §92 zákoníku práce (dále jen ZP). Opět si nedovedu představit, zejména u společností s nerovnoměrně rozloženou pracovní dobou, dodržení pravidel bez softwarové podpory.

 

Dotaz:

Chtěl bych vás poprosit o objasnění následující problematiky. Kontrola inspektorátu práce zjistila, že zaměstnavatel nerozvrhl pracovní dobu zaměstnanců při práci přesčas tak, aby zaměstnanci měli nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin, případně nejméně 24 hodin s tím, že bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období 2 týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin, a to dle předložené evidence pracovní doby u zaměstnanců.

Zaměstnanec měl rozvrženu pracovní dobu tak, že v daném týdnu nastoupil v pondělí na ranní směny od pondělí do pátku, dále pak v sobotu pracoval přesčas na ranní směně a to do 16:00 hod. Potom následoval odpočinek. Následně nastoupil v pondělí na ranní směnu v 6:30 hod. Celková doba reálného odpočinku mezi koncem práce v sobotu a začátkem pondělní směny byla 38,5 hodin. Dle inspektorátu byla doba nepřetržitého odpočinku pouze 32,5 hodiny. To by znamenalo, že počítají dobu odpočinku jenom do neděle do půlnoci.

Rád bych tedy věděl, co se rozumí sedmi po sobě následujícími kalendářními dny. Zda se pracovním týdnem pro tyto účely rozumí od pondělí 0:00 do neděle 24:00 anebo v našem případě od začátku směny. Je stanovisko inspektorátu práce správné? Děkuji.

S pozdravem Petr

 

Definice týdne je v současnosti obsažena v ustanovení § 350a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen ZP). Týdnem pro účely zákoníku práce se tak rozumí 7 po sobě následujících kalendářních dnů. Nejedná se tedy o týden kalendářní, ale o týden jaksi běžný (myšleno například od středy do následujícího úterý). V případech, kdy zákoník práce stanoví lhůtu v týdnech, je tedy vždy nutné tuto lhůtu počítat jako běžný týden, nikoliv týden kalendářní. Pokud tedy došlo k „situaci“, od které má být počítána lhůta v týdnech, například ve čtvrtek, je nutné počítat týden tak, že v následujícím týdnu skončí tato lhůta ve středu, tj. sedmý po sobě následující kalendářní den.

Podle současné definice již tak není pochyb, že definice týdne jako sedm po sobě následujících kalendářních dnů se vztahuje ke všem ustanovením ZP, ve kterých je lhůta počítána v týdnech. Jelikož v sobě tato definice zahrnuje pojem "kalendářní den", lze v tomto směru říci, že stanovisko inspektorátu práce odpovídá současné ne zcela dokonalé zákonné úpravě.

Ovšem pozor. Do 31. 12. 2011 bylo shodné ustanovení definující týden zakotveno v ustanovení § 216 odst. 1 ZP. Toto ustanovení však bylo zakotveno pouze s ohledem na určení týdne dovolené. Vedle této definice týdne figurovala v ZP do 31. 12. 2011 definice týdne pro účely pracovní doby a doby odpočinku, a to v tehdy účinném ustanovení § 78 odst. 1 písm. j) zákoníku práce. Týdnem se pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku tehdy rozumělo každé období na sebe navazujících sedmi dnů. Všimněme si „dnů“ nikoli „kalendářních dnů“. Z této definice týdne bylo i tehdy zcela jasné, že týden může být jak časový interval od pondělí do neděle včetně (tedy kalendářní týden), tak i časový interval od středy 0:00 konkrétního týdne do nejbližšího úterý 24:00. Ba co víc, jelikož v uvedené definici tehdy chybělo u slova "den" slovo "kalendářní", bylo zcela zřejmé, že např.: začíná-li rozvrh pracovní doby konkrétní hodinou, která je začátkem směny v konkrétním dnu a konkrétním týdnu, je tento okamžik také začátkem časového intervalu sedmi dnů po sobě jdoucích. Den je z fyzikálního hlediska časová jednotka představující 24 hodin po sobě jdoucích. Tedy konkrétně pokud směna začala v 7:00 ve čtvrtek, pak interval týdne skončí ve čtvrtek následujícího týdne v 7:00.

A tehdy v rámci tohoto časového intervalu musel být dodržen nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Je tedy nutné zkonstatovat, že určitá část odborníků se domnívá, že tuto obecnou definici je nutno pro účely posuzování problematiky právní úpravy pracovní doby a doby odpočinku i nadále vykládat ve smyslu tehdy účinné definice týdne do 31. 12. 2011 obsažené v § 78 odst. 1 písm. j) ZP viz výše. A argumenty?

Za prvé je to dáno tím, že pojem "kalendářní den" není v ZP definován, tudíž není zřejmé, že by se muselo pro pracovněprávní účely jednat pouze a jen o období od 00:00 do 24:00 hodin. Za druhé, že obecná definice týdne je naprosto nevhodná pro posuzování dodržování povinností zaměstnavatele na úseku problematiky pracovní doby a doby odpočinku. A konečně za třetí s ohledem na evropskou právní úpravu pracovní doby obsaženou ve směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2003/88/ES, která sice neobsahuje definici "týdne" či "kalendářního dne", avšak v úpravě denního odpočinku kalkuluje s časovou veličinou 24 hodin po sobě jdoucích, když stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin. Pokud by se totiž 24 hodinami rozumělo časové období od 00:00 do 24:00, je zcela očividné, že by tento přístup přinášel naprosto absurdní důsledky. Tak např.: pokud by zaměstnanec vykonal v rámci tohoto období (tedy 00:00 do 24:00) například jen 6 hodinovou směnu od 8:00 do 14:30 (včetně 30 minutové přestávky v práci), nebyl by požadavek směrnice nikdy dodržen, neboť od 00:00 do 8:00 by se započetl 8 hodinový nepřetržitý odpočinek a od 14:30 do 24:00 pouze 9,5 hodinový nepřetržitý odpočinek, tudíž by v takovém případě nikdy nedošlo k tomu, že by zaměstnanec čerpal minimální denní odpočinek po dobu 11 hodin po sobě jdoucích.

Ze stávající i nové úpravy (novela ZP – jaro 2023) ustanovení § 90 odst. 1 je zřejmé, že zákonodárce na tento absurdní výklad nepřistoupil, ba co víc v novele ZP (jaro 2023) se opírá v ustanovení § 90 odst. 1 nadále už jen o 24 hodin po sobě jdoucích.

Podle mého názoru, stejně jako názoru jiných odborníků je třeba stále vykládat výše uvedené skutečnosti tak, aby vše odpovídalo smyslu a účelu právní úpravy pracovní doby na straně jedné a zároveň to nevedlo k absurdním důsledkům a maximální flexibilitě zaměstnavatelů při rozvrhování pracovní doby na straně druhé.

Hodinou první směny, kterou začíná rozvrh pracovní doby v týdnu, současně započne první den sedmidenního období, ve kterém bude realizována nejen samotná pracovní doba rozvržená do směn, ale rovněž nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Vámi nastíněný problém nebyl, pokud je mi známo, soudně řešen a nelze tedy jednoznačně s jistotou odpovědět na otázku, k jakému výkladu by se nakonec soudy přiklonily. Zda k výkladu gramatickému, který používá inspektorát práce, či k výkladu z mého pohledu logickému, kdy je přihlédnuto mimo jiné i k podstatě a smyslu právní úpravy, tak jako to činí někteří odborníci na právní problematiku pracovní doby.

 

Tomáš Smutný